Popravdě ani sám nevím. Celou střední školu jsem měl v průměru 300 zameškaných hodin ročně, kdy jsem byl v očích svých spolužáků a učitelů záškolák číslo 1. Bohužel to nebylo úplně moji příčinou. Často jsem byl nemocný, doktoři nikdy na nic nepřišli a vše sváděli na psychické problémy. Vše se vyostřilo na konci roku 2015, kdy jsem se připravoval na svoje první závody v trojboji. Padaly na mě časté únavy, chřipka střídala angínu apod. Začal jsem pociťovat horší dýchání a bolest pod klíční kostí. První člověk, kterému jsem se tehdy svěřil, se svou bolestí byla moje drahá maminka, která se dá považovat za jednoho z nejlepších lymfoterapeutů v Brně, ta mi sdělila přesně tohle: „Peťulí, dej si pauzu, jenom to přeháníš s tréninky, bude to nejspíš jen natažený úpon…“ Po 2 týdnech beze změny jsem opět nastoupil na klasický tréninkový plán a žil si šťastně svým fitness životem. Jenže bolest byla mnohem horší a přidal se i kašel s krví. Po 2 dnech jsem se dostavil za svým obvodním lékařem, který se mě napřed zeptal, zdali užívám nějaké dopingové látky, což mě vážně potěšilo. ? Na můj problém reagoval široko spektrálními antibiotiky a vykašlanou krev přisuzoval podrážděním plic během tréninků.Po dobrání antibiotik mi popravdě bylo mnohem hůř. Přidalo se extrémní noční pocení, kdy jsem převlékal postel 3x za noc. Místy jsem se začal dusit, až se to vše vyhrotilo jednoho večera, kdy jsem se regulérně začal dusit krví a volal rychlou záchranku.
Pozn. bratra: Nutno podotknout, že jsem mu týden před tím říkal, ať si zajde na rentgen, jelikož to vypadalo na vyhozené nebo zlomené žebro z posilovny. Při zvedání velkých vah se to občas stane.
První dojem ze sanitky byl trošku jiný, než jsem znal ze seriálů. Půl hodiny jsme stáli před domem, kdy mi měřili tlak, volali s doktorem a chtěli důkaz, že opravdu kašlu krev. (Jak na potvoru jsem žádnou krevnevykašlal a byl za největší hysterku večera :-D) Doktor nakonec svolil, aby mě přivezli na plicní oddělení do FN Brno, kde jsem přes půl hodiny čekal, co se bude dít. To víte, ve 3:30 ráno byla čekárna narvaná pacienty. ?
Zjistila se snad celá rodinná anamnéza s podezřením, že se jedná o zápal plic. Byl jsem poslán za krásnou sestřičkou na napíchnutí flexily (touto dobou jsem ještě trpěl panickou hrůzou z jehel). Při pohledu na jehlu pronikající do mé kůže, jsem vysypal celý obsah žaludku na její krásně čistý pracovní oděv.
Tímto bych se chtěl neznámé sestřičce z celého srdce ještě jednou omluvit, ale byla jste varována.
Podali mi nějaké fýzáky, antibiotika, sepsal jsem pár sms rodině a přítelkyni, kde jsem a první noc ve špitále byla za mnou.
Plicní oddělení
Na tomto oddělení jsem se seznámil s dalšími 3 pacienty (panem DJ, Akvárkem a panem Taštičkou)
Pan DJ, měl v oblibě pouštět rádio na plné pecky v ranních hodinách přes pacientský intercom, sloužící především ke komunikaci mezi pacientem a příslušným personálem.
Pan Akvárko mi také nedal spát. Měl ve zvyku hlasitě inhalovat jakousi tekutinu v ranních hodinách spojenou s „tajným“ kouřením za otevřeného okna. ?
Poslední pacient byl pan Taštička, který byl neuvěřitelný morous. V ruce vždy nosil průhlednou taštičku s močí, která se vám plnila před očima během společné ležérní konverzace. S klidem teď na konci své léčby mohu říci, že jsem za celou dobu ve špitále nepotkal nikoho tak negativního.
Na plicním oddělení jsem strávil skoro 2 týdny. Prošel si různými vyšetřeními, které mi asi navždy zůstanou utkvěné v paměti. Jedním z těchto vyšetření byla takzvaná bronchoskopie, která slouží k odebrání plicní tkáně pomocí dlouhé ohybné „tyče“ s kamerou a kleštičkami na konci, která se zasouvá do těla ústním otvorem. I přes bolesti doprovázející toto vyšetření, jsem se musel z hluboka smát, až jsem prskal krev. Sestřička, co mi měla držet hlavu, kvůli fixaci měla obavy, aby mi náhodou nerozházela účes.
Člověk se probudí do nádherného dne a nad ním stojí postarší chirurg, který vám klepe na hrudník s lišáckým úsměvem. Pokládá pro mě nepochopitelnou otázku: „Vyberte si druhý nebo třetí“. Na poprvé jsem to nevstřebal, a tak se znovu ptám, oč jde. Pan chirurg odpovídá, že bolestivé odebrání plicní tkáně pomocí bronchoskopie nebylo úspěšné, kvůli malým vzorkům ze kterých se na histologii nedá nic potvrdit. Tím jsme se vrátili k jeho už potřetí položené otázce. Vybral jsem variantu číslo 1. Dobře tedy, zlomím vám 2. žebro :-D, jmenuji se tak a tak a budu vás operovat, usmál se a odešel.
Po vyslechnutí doktora, co mi je, jsem se začal na místě smát. Popravdě už si ani moc nepamatuji z jakého důvodu. Snad jsem byl konečně rád, že vím, na čem jsem a že se konečně začne něco dít. S přítelkyní jsme natočili první videoblog „Peťko VS rakovina“ ze sanitky pro mé nejbližší, aby věděli co se mnou je. Očividně jsme to pojali až příliš veselou formou a vznesla se vlna kritiky, že se z takových věcí sranda nedělá a zbytek nevěřil, že je to tak vážné.
Odkaz na první video blog:
https://www.facebook.com/peta.hubel/videos/vb.1763217309/10201282972594012/?type=3&theater
IHOK – 14. patro, hematoongologické centrum ve FN Brno
Na mém osudovém 14. patře jsem se za tu dlouhou dobu seznámil se pestrou škálou lidí, od kterých jsem se naučil brát život takový, jaký je. Pochopil jsem jednu z nejdůležitějších otázek, kterou si musí projít každý onkologický pacient – smířit se s vlastní smrtí.
Potom vás nerozhodí ani špatné zprávy jako třeba oznámení, že nádor metastazuje, když už máte pomalu končit s léčbou. Přijde vám najednou celý váš život irelevantní, fádní problémy přehlížíte s úsměvem a jste v úplně jiné psychické pohodě než většina lidí, co se motají kolem vás. A věřte, že od vaší psychiky se bude odvíjet celá vaše léčba, reakce rodiny a vašich přátel. Musíte být silní a postavit se rakovině čelem. Začít „bojovat“ v tom duševním směru. Snažit se brát rakovinu pouze jako chřipku a nějaké zlé přechodné období, které musíte zvládnout. Za žádnou cenu se nelitujte a berte to jako lekci do života!!!! Světu vládnou ti, kteří se z něj NEPOSEROU. Musíte mít svůj cíl a jít si tvrdě za ním. I když to bolí sebevíc, myslete jen na to, že každá bolest vás posouvá blíže ke svému vysněnému cíli.
Pozn. bratra: Reakce okolí (hlavně známých, rodina to vzala celkem v klidu) mi lezla na nervy, protože to vypadalo, jakoby si každý chtěl v naší společnosti jen pobrečet (nad sebou) a jako katalyzátor využít bráchu.
Příklad:
„To je hrozný tvůj brácha umírá!“
„Neumírá!“
„Ježiš, to je hrozný! Nevím, co bych dělal/la!!!!! A mě bolí prst achych ouvej, au, au, au…. kecy, kecy…“
Poslouchat tohle celý rok. Vy se divíte, že jsem byl hnusnej?
Pozn. mamky: V klidu to nebylo….zhubla jsem během 2 měsíců 12kg…!