Sbohem HRDINO jménem Peťko ♥

Ahoj,
mnohým z Vás, kteří si dali odběr a otevřeli právě teď svůj mail, kde našli upozornění na nový článek, asi teď povyskočilo srdíčko: ,,Peťko píše!“
Ale bohužel Vás zklamu, píše „jen“ Síma poslední článek na rozloučenou za našeho milovaného Peťka, za toho nejstatečnějšího Muže na světě.
26. 9. 2017
Sedíme všichni u Tvé postele a plní naděje čekáme na Tvé probuzení.
Připomínáme Ti, že tu máš ještě práci, Ty sám jsi to tu noc předtím říkal, že doufáš, že pro své „lidičky“ tento svůj životní příběh dopíšeš.
Peťkova maminka říká: ,,Noo Simi, jinak to totiž zůstane na nás.“

On totiž Peťa psal každý den svou rukou deník. Žádný počítač, žádná klávesnice, jen papír a propiska.
Pokračování textu Sbohem HRDINO jménem Peťko ♥

19. den

Prostonal jsem asi do 8:00. Křeče a neuvěřitelná bolest břicha způsobuje, že si sedám bez kontroly na studenou mísu. Slyším menší šustění a vzhlížím nad sebe a vidím krásnou rodinku jedovatých pavouků. Měl jsem strach být takhle přikurtovaný k záchodu s průjmem a pavouky nad hlavou. Naštěstí to, co viselo s pavoukem už byly jen prázdné schránky, takže byl pavouk „jen“ jeden, který se pomalu spouštěl ke mně. Pomalým krokem vycházím ze záchodu, tasím mobil a fotím pavouka Gaudemu. V klidu a ladným krokem vcházím do komodoru a ptám se Gaudeho “ es esta araňa venenoso“? Gaude španělsky spustil raketovým tempem, jako bych byl místní. Samozřejmě jsem mu rozuměl kulový, ale poslal se  mnou Nestora, který prochází mé tambo včetně střechy. Jediné, co nachází je 5 dalších mrtvých schránek. Odcházím zpět do komodoru. Sotva si sedám, nějaký sebevražedný pták to napálí kousek od mé hlavy do sítě proti moskytům a láme si vaz. Další den, který nám hezky začíná. Místní pes Bianco s ptáčkem udělal rychlý proces a snad až do oběda se oblizoval.
Pokračování textu 19. den

18. den – Špetka naděje ?

Budím se fresh do krásného slunečného dne.

Snažím se vychrchlat vše, co mám v plících. Vypadá to na zápal plic. Jenže sežeňte si doktora v džungli na vyšetření krve a předepsání atb. Nikdo mi v centrum nevěří, skvělý! Alespoň krk mi o něco splasknul na pravé straně. Mám ze séra velikou radost! Mohu polykat a lépe slyším na pravý ucho. Ze začátku mi píchají silnější kombinaci A + H, která mi má pomoci hned. Po 16-ti dnech tzn 4 aplikacích A + H budu brát pouze A, které je o něco slabší. Pokračování textu 18. den – Špetka naděje ?

17. den

Další den, další překvapení. Usínal jsem v domnění, že mě nic brzo neprobudí. Ve 4 ráno začíná kokrhat zasraný kohout. Po chvilce se přidává i jeden ze sousedství. Přestávají až kolem šesté ráno. PARÁDA. Sápám se po telefonu a až do snídaně si čtu. 9% baterie mě nutí se odvalit k šuplíku pro nabíječku. S nadšením ji vkládám do zásuvky. Přišel záblesk a smrad spálené elektroniky. Beru svoji záložní nabíječku. Zkouším jinou zásuvku a zase přichází záblesk a smrad spálených drátů. Skvělé nám to ráno začíná! Usedám na záchod s nekončícím průjmem, ale doslova si užívám záchodu bez mravenců, termitů, tarantul a jiné havěti. Dávám si sprchu a kroutím hlavou nad 2 kohoutky.
Pokračování textu 17. den

16. den

Probouzím se do horkého dne v sedu s naprosto napuchlým krkem, ale s úsměvem na tváří, že žiju. Do vstávání mě povzbuzuje chechtání opic. Neochotně vcházím do sprchového koutu. Přeji si, ať se spustí teplá, tak moc si to přeji. Brrr, ale čert to vem. Zázraky se nedějí každý den. Mezitím, co si čistím zuby, si připravuji batoh na výlet. Jedeme do města za panem doktorem Inchaustegim.
Pokračování textu 16. den

15. den

Probouzí mě štípání mravenců. Mám v posteli očividně nějakou mravenčí party. Moc se jim nelíbí, že jim kazím akci, kterou plánovali s ostatními mravenci minulou noc. Jsem po ránu celkem nevrlý, protože mě slušně pokousali. Ještě jsem já blbec zapomněl knihu na podlaze a nějací červi mi ji prožrali skrz na skrz. Snad párty do večera skončí a já budu mít na čem spát.
Popřeji Símě krásný den a pomalým krokem vycházím jako upír na slunce. Objímám první strom, který mi padne do oka. Pevně věřím, že ten krk konečně splaskne a přestane bolet. Zastavím se, zavírám oči a děkuji vesmíru a mým strážným andělům. Ke každému promlouvám zvlášť a připadám si jako blázen. Člověk se ale neskutečně osvobodí, pokud se chová jako malé dítě. V očích dítěte je možné naprosto vše. Děkuji i všem lidem, kteří mi posílají pravou a upřímnou lásku. Ještě jednou vám všem děkuji. Otevírám oči, ujdu pár kroků a poprvé v životě vidím ve volné přírodě kolibříka.
Pokračování textu 15. den

14. den

Probouzím se večer zimou. Je neuvěřitelný slejvák. Poprvé si navlékám ponožky, tlumiče vášní a mikinu.
Ráno už naštěstí hezky svítí a já děkuji za krásný sluneční den. Krk je na tom špatně, snažím se být nad vodou, ale je to velice náročné. Bolí už i polykání a zaléhají mi i uši. Uzliny mi natékají i vevnitř a tlačí mi na zuby. Přikládám si ruce na krk a představuji si, jak pouštím do krku světlo a špatné buňky vysávám z těla ven. Nakažené buňky mi lítají do rukou a já je pak jednoduše omyju v umyvadle.
Koukám na hodiny a je 9:01! Dávno jsem v sobě měl mít 3 litry vody a sedět v maloce. Pouštím si energetickou hudbu. Usedám na záchod a popíjím ze džbánu vodu do rytmu beatů. Nikam nespěchám, vše je jak má být.
Pokračování textu 14. den

13. den

Probouzím se do krásného dne. Je mi lépe a toho si moc vážím.
Koukám na skřehotající opice skákající ze stromu na strom a je mi fajn. Zavírám oči a začínám si přát.

Prosím své andílky o uspání Lufíka a věřím, že se nám to jednoho dne povede. Vstávám a dávám si studenou sprchu na probuzení a hlavně osvěžení. Dneska je opravdu horko a doslova jako v prádelně. Suším se naproti zrcadlu a říkám si, že jsem vlastně boží. Sice mi rostou jen dětské vousy. Mám nos jako bych si nechal sešrotovat auto a zapomněl vystoupit. Buďte sami se sebou spokojeni, protože jste nádherné jedinečné bytosti. Mějte se rádi takoví jací jste, bez všech těch přikrášovadel a plastik. Oblékám si svůj jungle outfit v podobě bílého trička, tepláků a sandálů.
Pokračování textu 13. den

12. den – první vize

Dnes se mi spalo bez bolestí. Časté probouzení se během noci naštěstí nekonalo. Boule na krku mi sice roste, ale řekl jsem si, že si ji jednoduše všímat nebudu.
Zdál se mi dost zvláštní sen. Jel jsem s nějakou křováckou paní na malém voru po Amazonii. Ona z ničeho nic skočila do vody plné piraní a zmizela v krvavém kruhu ve vodě. ,,To je zase den“, říkám si a po chvilce koukání do krvavé skvrny a rozvířené vody se probouzím.

Mé tělo se neustále trápí průjmem, což už začíná být velký problém. Ztrácím každý den spoustu důležitých minerálů, které přes den těžko doplňuji.
Snažím se jíst, jak jen to jde, ale po pár lžičkách mi můj scvrklý žaludek dává jasně najevo, že je plný.
Pokračování textu 12. den – první vize

11. den – miluju svůj život

 

Celou noc klasicky prší. Práskají blesky všude kolem. Vzpomínám na své dětské chvíle s babičkou a dědou, kdy jsme byli v rozpacích, během bouřek na chatě, která neměla hromosvod stejně jako mé tambo.
Síma mi udělala takovou „brožurku“, ve které sepsala všechny možné informace z různých zdrojů, ohledně napojení na svou duši a jejímu porozumění.

Pokračování textu 11. den – miluju svůj život