16. den

Probouzím se do horkého dne v sedu s naprosto napuchlým krkem, ale s úsměvem na tváří, že žiju. Do vstávání mě povzbuzuje chechtání opic. Neochotně vcházím do sprchového koutu. Přeji si, ať se spustí teplá, tak moc si to přeji. Brrr, ale čert to vem. Zázraky se nedějí každý den. Mezitím, co si čistím zuby, si připravuji batoh na výlet. Jedeme do města za panem doktorem Inchaustegim.

Oblékám se jen na lehko, abych se neškvařil jako minule. Bílé triko, krátké kraťase, sluneční brýle a čepici. Utíkám do komodoru. Máme přeci jen vyplout za 10 minut. 2 min před odjezdem přichází  Zain, ale je SÁM bez Zahry. V klidu snídám a koukám na hodiny. Schůzku s doktorem mám domluvenou za 30 minut a Zahra stále nikde. Chceme vyjet bez ní, jelikož doktor má velice krátké ordinační hodiny. Trhám si banány a máčím je v datlovém sirupu, ať jdou lépe polykat. Stíhám i vypít 1 litr maracuia drinku a Zain už hnusně vyvolává na Zahru. Ta se ovšem necítí nijak provinile, že přichází o 40 minut později. Všude je to stejné. Pochechtávám se, když se teprve začne balit. Čekáme věčnost, ale zadařilo se. Beru svůj připravený baťůžek, který jako jediný není pokryt plísní a vyrážíme k lodi. V přístavu na nás čekají dvě motokáry.

Náš řidič jede trošku svižněji. Držím se zuby nehty, protože kličkování v 50km/h mezi dalšími nejmíň 40 motokáry mi neděla dobře na žaludek. Přijíždíme k panu doktoru Inchaustegim. Věra už tu na nás netrpělivě čeká. Koukám do batohu a říkám: ,,Zahro, kam jsi mi dala ty lékařské zprávy na přeložení panu doktorovi a mou lékařskou kartu?“. „Nechala jsem je v jungli“ s klidem odpovídá.

Když se daří, tak se daří.

Pan Dr. Roberto Inchaustegui Gonzales nás naštěstí přijímá. Vcházím do bíle, holé místnosti a usedám do pacientského křesla. Chtěl vidět můj krk, kdybych jen tušil, že mi ho svým obřím palcem rozseká na hadry. Neskutečně mi na nádor tlačí, až roním slzu. Poté si sedám a sedím, jak tvrdý Y. Nerozumí mu pořádně ani Věra, která má překládat moje slavný lékařský zprávy. které jsou teď sakra v jungli. Tam je jim moc dobře Zahro 😛 .
Nevím proč, ale ordinace mi vysává tolik energie, že po konci sezení jsem úplně nepoužitelný.
Na sedánku se řešilo, že vypadám strhaný, zesláblý a dle očí mám anemii (nedostatek červených buněk). Probírá se důležitost stravy, která úzce souvisí s nádorem. Veškerá medikace a doplňky jsou mi zakázány, včetně wobenzymu.
Během vycházení z ordinace mi hlavou prolétá milión otázek na Zaina i na Věru. Sedíme a povídáme si v čekárně. Doktor neuvěřitelně huhňal. I místní měli značně problémy. Snažím se se Zainovým překladem poprat, jak nejlépe umím, ale i tak byly některé věty pěkný oříšek.

Z druhé ordinace vychází nemocniční bratr, který tu zastupuje funkci, bratra, účetního, pokladního a uklízeče. Ukáže na mě a já vcházím do ordinace číslo 2. Ordinace je lépe vybavena, připomíná tu naši západoevropskou. Ulehám břichem na lehátko a čekám, jakou jehlu na mě vytáhne. Naštěstí bere do rukou malou inzulínovku. S klidem pokládám hlavu na lehátko a za 10 sekund je hotovo. Vracím se zpátky do čekárny a po chvilce nás volá pan doktor zpět do své ordinace. Ukazuje mi pacienty s lymfomem a jejich úžasné proměny po jeho séru. Lekle mi podává ruku a říká mi, že to zvládnem.
Zain má všechny příznaky malárie. Vyhodili mě u hotelu a jeli rovnou do nemocnice. Hotel se jmenuje „Happy day“, ale nikdo v něm neumí anglicky. Rukama, nohama se domlouváme s recepční. Pokoj je dávno domluvený dopředu, tak nechápu věci, které po mně chce. Po 10 minutách konečně dostávám svůj klíč. Pokoj je až na stolík a židli vybavený stejně jako v Limě. Sprcha má červený kohoutek. Pokud jste si mysleli, že poteče teplá voda, tak jste na omylu.
Zapínám klimatizaci a ulehám na letiště. Modlím se, ať sérum funguje a krk splaskne. Probouzím se kolem večera. Hlad mě vyhání na průzkum. Potkávám Zaina se Zahrou, kteří se až teď vrací utrápení z nemocnice. Zain zdůrazňoval, jak si je tam přehazovali. V každém okénku se něco platilo a jakmile se dostal k doktorovi, nestačili se ani divit. Prý jen řekl od oka, že je to malárie. Vytáhl velikou jehlu a zabodl mu ji do stehna. Je mi smutného Zaina opravdu líto, ale hlad je mocnější. Usedám do první restaurace a zjišťuji, že si vlastně dle své nové diety nemohu téměř nic dát. Končím u banánového smoothie „sin asukar“ a jdu zpátky do hotelu. Lehám si a přeji si, ať krk sérem splaskne.
Dobrou noc.

16 komentářů u „16. den“

  1. Milý Petře,
    jste úžasný, že pravidelně zveřejňujete až neuvěřitelné zážitky z Peru.
    Děkuji Vám.
    Hluboce se před Vámi skláním, často na Vás myslím a držím palce za uzdravení.

  2. Peťo děkujem, že si dáváš práci ještě takhle všechno sepisovat a obohacovat nás o tvé zážitky. Vážíme si toho, obzvlášť když ti není nejlíp! Myslím na tebe a posílám sílu do dalších letních dní ☀️?

  3. Nemuzu si pomoct, pises opravdu pekne, Peti! Ctive a poutave, pokazde me ale po precteni desi, ze to neni vymysleny pribeh, ale Tvuj skutecny! DRZ SE!

  4. Díky vašemu příběhu si zase o něco více vážím každé maličkosti i každého okamžiku, který můžu zažít. A za to vám děkuju. Nicméně musím říct, že se už i těším na ten šťastný konec, který přijde, tím jsem si jistá! Za normálních okolností nic nekomentuji, ale váš statečný boj a v neposlední řadě i literární talent mě donutili vám napsat, poděkovat a říct, že i my co nekomentuje, ale jen tiše stolkujeme a bude náš asi dost, se za vás modlime a posíláme energii, nebo na vás myslíme a hrozně vám fandíme. Prostě nejste sám.

  5. Opět velice poutavé a zajímavé….
    Vytrpěl jste si opravdu moc, Petře.
    Už musí být jenom líp.
    Jde to pomalu, ale věřím, že energie od nás přátel se k Vám dostává a pomáhá.
    Máte můj obdiv.
    Díky za 16 den, který jste podrobně popsal.
    Srdečně Vás zdravím a přeji klidný den.

  6. Ahoj Peťo,jsi neskutečný bojovník. Tvoje zážitky z Peru čtu jednim dechem a věřím, že všechno špatný máš už za sebou a teď už bude vsechno jen lepší a lepší ?.Moc Ti držím palce a porad na Tebe a Simču myslim. Drž se jsi neskutečny frajer ??❤

  7. Ahoj Petře, jsem ráda, že přestože Ti není nejlépe, dáváš ty zápisky dokupy, moc ráda to čtu. Denně na Tebe myslím a denně Ti posílám kousek té pozitivní energie, protože věřím, že se dočkám dne, kdy napíšeš: „Vyhrál jsem!“ Hodně sil;-)

  8. Peťo, moc držím palce ať všechno dobře dopadne. Posílám pozitivní energii a věřím, že pokud má tohle někdo překonat, tak jsi to právě ty !!

  9. Peto a Simco,
    Jste dva uzasni mladi lide,kteri inspiruji svymi zivoty. Pevne verim ve vas stastny a dlouhy zivot.
    Moc na vas myslim. Drzte se ❤
    S uctou Terka

  10. Tak to je dobrý! Na té fotce s Tuc-tucem je v pozadí jediný tank, který Peruánská armáda měla. 😀 A ještě k tomu je to Škodovka. 😀
    (LT vz.38)

  11. Milý Péto,tvoje motto na fb je pravdivé.Nejhorší je strach,ale ty si s ním poradíš,protoze jsi silný a duchovně vyzrálý člověk.Klid to je to.Zachovat Klid.Ty to zvládáš? .Osobne já se bojím i fyzické bolesti.Reknu na rovinu, já jsem slaboch a k zdravé diete bych si proste přidávala vsechno,co mi uleví……lidský život je tak pomíjivý a nevyzpytatelný.Myslím na tebe,všichni jsme na stejné lodi..

Napsat komentář: Alena Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *