2. den v Peru, na cestě z Limy do Iquitos

Naprosto vyčerpaný jsem se odvalil na snídani, kde mě čekala rádoby kontinentální snídaně. Už v této době jsem držel celkem přísnou dietu. Vyjedl jsem aspoň všechna vajíčka, co tam byla a koukal vesele na příchozí, kteří jen smutně koukali na prázdnou mísu.

V 8:30 přijel Pablo se svým univerzálním mobilem, který mluví stovky jazyky, ale vlastně mu člověk vůbec nerozumí. Pokaždé když něco španělsky prohodil a ušklíbl se na vás, měli jste chuť mu jednu po ránu rovnou natáhnout. Nakonec jsem pochopil, že mě chce odvézt na letiště, aby má cesta mohla dále pokračovat směr Iquitos. Na letišti mě klasicky vyhodil, aniž by cokoliv řekl a poraď si panáčku. Asi na 4tý pokus jsem konečně našel letušku, která alespoň trošku uměla mluvit anglicky a navedla mě na správný check in. Teď už jen zbývalo vydržet 2 hodiny na letadlo.

Strejda měl pravdu !!!! Letušky z Peruvianu jsou starý babičky, co sotva před sebou táhly nápojový vozík. Letadlo ve mně interiérem silně evokovalo staré karosáče, které jezdily před 15 roky. Konečně po hodince přistáváme. Beru bágl a nevhodně oblečen vycházím ven, kde na mě doslova řve 20 nadržených taxikářů. Když se konečně proderu skrze ně, kdosi na mě z dálky mává. Je to Coco, přítel Věry a zároveň majitel centra, který už na mě netrpělivě čeká u auta. Jako jediný umí mluvit anglicky. Má neskutečně vtipný přízvuk. Když jsem ho slyšel poprvé mluvit, vzpomněl jsem si ihned na Rashe z Big bang theory.

Odvezl mě do porto Iquitos, kde už čekal Zain se Zahrou. Jsou to dobrovolníci z New Yorku, kteří se zde učí alternativní medicíně.  Jsou to moc příjemní lidé, se kterými se skvěle povídá. Na lodi už na nás čeká kapitán Carlos, o kterém jsem si myslel, že je mu maximálně 14 let a on už měl ženu a 1 dítě. 😀

Carlos mutujícím hláskem cosi zakřepčel a vyrazili jsme po řece Nanai do hlouby jungle. Loď lemovala nádhernou krajinu, která se od vody odrážela jako zrcadlo. Během jízdy proběhl krátký decentní výslech, jak jsem na tom s angličtinou, proč tu jsem, co od jungle čekám apod.. Po asi 45 min dorážíme na finální místo, které se má stát na příštích 90 dnů mým novým domovem.

Zprvu jsem si to představoval mnohem méně civilizovaně. Čekal jsem vesničku mimo civilizaci, křováky, žádný mobily a tak nějak celkově všechno jinak. Příroda byla nádherná a od samého počátku jsem se na ni snažil napojit. Po pár minutách chůze se mezi palmami otevřel úžasný pohled na „uzdravovací“ centrum, které bylo postaveno na malém jezírku plného nerozkvetlých blatouchů.

Vstupuji do
slaměné jídelny (komodoru) plné Hamak (houpacích sítí). Vypadá to spíše jako nějaká odpočinková místnost a rozhodně ne jako jídelna. Potkávám zde Michala, který je nadšený, že zase vidí nějakého čecha, se kterým si může popovídat rodnou řečí. Bohužel mu zde tentokrát nebylo pomoci. Kulhavou chůzí mě jde srdečně pozdravit.

V 18:00 zapadá slunce a nejde vidět ani na krok. Jdu tedy s baterkou do svého tamba odložit si věci. Moje tambo bylo popravdě asi nejstrašidelnější a nejvlhčí v celém centru. Takže se zde shromažďoval veškerý hmyz.  Je tu záchod, postel se sítí a sprcha pouze s ledovou vodou. Nechávám zde krosnu a vracím se pro nějaké základní informace zpět do komodoru.

Jungle se probouzí, začína lehce pršet. Všude kolem mě poskakují žabičky i tak malé, že jsou okem průhledné a mají sotva 1 cm. Dostávám základní pravidla jungle jako například nemít žádné jídlo v tambu, vše co si chci obléct napřed pořádně vytřepat a dívat se do bot, jestli se tam neuhnízdila tarantule nebo jiná havěť. Vracím se tedy poučen zpět do svého tamba, kde mě vítá asi 15 cm tarantule, která mi lezla po krosně. Jen si povzdechnu, vracím se zpět do jídelny a křičím „araniaaaaa araniaaaa at baňa“ !!!!! Nestor, jeden z místních pohotově vyskočil a šel se mnou s takovou speciální lapačkou do mého nového domova. Tarantulu zabil se slovy „ sorry amigo“ a já si konečně mohl „v klidu“ lehnout. Čtu si první dopis od mé lásky, který mi napsala, abych se v cizím prostředí necítil tak sám. Nebesa se otevírají a spouští se déšť, který jsem doposud nikdy nezažil.  Usínám a první den v jungli je za mnou.

21 komentářů u „2. den v Peru, na cestě z Limy do Iquitos“

  1. Velice zajímavé…
    Na počátku vaší léčby jsem se podívala v archívu ČT 2 na dokument“Cesta za šamany“
    Odkaz na něj měla na Facebooku vaše Simonka.
    Bylo to poutavé, ale když to píšete vy Petře, je to něco jiného. Člověk jako by tam byl s vámi.
    Jen tak dál, psát umíte!!!
    Držte se, odpočívejte a hlavně pište.
    Těšíme se na příběhy dalších dnů.
    Pozdrav pro vás a Simonku.

  2. Péťo, jsi neskutečný bojovník! Už tvůj první blog jsem četla jedním dechem, i slzičky mi ukáply. Jen pokračuj dál, všechno co děláš má smysl 😉 A hlavně bojuj! Moc na tebe myslím a držím Ti palce!

  3. Petře, jste velmi nadaný spisovatel, Váš „deník“ se čte jedním dechem!
    A navíc úžasný člověk, svým přístupem jste vzorem pro všechny nemocné (i zdravé). Moc na Vás myslím, užívejte si i nadále každý den!
    Přeji hodně sil do dalšího boje !!!

  4. Petre,
    Ma znama Zita tez odjela do Peru na vyleceni opakovane rakoviny prsa a opravdu je do dneska „cista“, a to je uz min.7 let, ne li vic. Ma mamka tam s ni jela jako doprovod, povidala o silnych zazitcich.
    Drzim palce, v Peru pomuzou!
    Hodne sily a hlavu vzhuru!
    Tereza

  5. Ahoj Peto, jak uz tu bylo napsano, jsi skvely pisatel, tvoje pribehy se ctou jednim dechem….a s otevrenou pusou. Moc ti fandim a preju, aby tvoje cesta v Peru byla tou nejstastnejsi….uzdravujici!!
    PS: nemuzu se dockat co bude v dalsich dnech…
    DRZ SE!!

  6. Peťo, že tvůj příběh hltam jasný, ale ja miluju ten tvůj humor?Ze prej Rashe z BBT ???Těším se na další článek.

  7. Petře jste úžasný dokumentarista..zhltnu Váš článek vždycky jak malinu?Bojujte, co Vám síly dovolí! Není den, abych na Vás nemyslela.

  8. Čtu a čtu.Nemůžu přestat.Hltám každé slovo.Moc doufám a přeju si, že tenhle příběh bude mít šťastný konec.Ten nadhled a smysl pro humor.Moc přeju hodně sil a pro nás hodně dlouhé
    čtení.Jste vzor pro spousty lidí.Jen tak dál.Nevzdávat se. Eva

  9. Píšete naprosto skvěle! Jste veliký bojovník. Držím palce. Pište dál,dlouho jsem nic tak skvělého nečetla.

  10. Péťo, Tvůj příběh je silný a myslím, že tím, co děláš pomáháš nemocným i zdravím, aby jsme všichni šli dál. A já si denně říkám, že díky bohu, že jsou moji blízcí i já zdraví, přesto si uvědomuji, že to není samozřejmost. Sleduji Tě na instagramu, už nějaký pátek, moc Ti fandím. Drž se svého snu o uzdravení a nikdy se nevzdávej, Ty to zvládneš a jednou se probudíš zase jako zdraví. Těším se na Tvoje další příběhy.

  11. Peťo píšeš úžasné,čtu to jedním dechem a těším se na pokračování.Drzim pěsti, hodně sil!!!ty to dáš.

  12. Péťo, jsi neuvěřitelný bojovník!!! Kus mého srdce je stále s tebou….držím palce ať vše dobře dopadne. A děkuji za Váš blog, který čtu jedním dechem. <3

  13. Hmm, sorry amigo! Hustyy jak doma 🙂 <3 . Mozna by to chtelo zmenit postoj a slovo bojuj. Bojovani je velmi vycerpavajici a nepozitivni. Hmm, co najdem Peto? Az me to napadne napisu 🙂 a cte se to fakt velmi krasne a ty fotkyy, supr diky za vsechny.
    Hodne sily, pozitivni energie a lasky, objeti pres vesmir Olca

  14. Ahoj Peťo, už nějaký ten měsíc Tě sleduji na instagramu a nyní čekám na každý tvůj článek o Peru. Nedokážu vyjádřit, jak moc tě obdivuji. Buď i nadále tak silný jako do teď, nikdy se nevzdávej. Přeji Ti jen to nejlepší, hlavně aby se zlepšil Tvůj zdravotní stav. :-*

  15. Obrovský klobouk dolů Péťo, jsi Bojovník s velkým B. Čtu jedním dechem, nemůžu zastavit. Opravdu smekám a děkuji za to, že o tom všem píšeš. Dáváš tak naději spoustě dalším lidem a hlavně tu sílu bojovat, protože vždy je pro co. Držím snad vše co můžu a věřím, že vše dobře dopadne, posílám energii na dálku.

  16. ahoj Peťo, máš to moc pěkně napsané, super se to čte. Přeju moc moc síly, Bůh at je s tebou. Nikdy není nic ztraceno, věřím v uzdravení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *