1. den na cestě do Peru

Moje cesta začíná na drnkající D1 do Prahy, která je úžasná na ledvinové kameny. Kousek od Prahy byl zákaz na odbočení na letiště a jelikož jsme ti vidláci z Moravy, vůbec jsme nevěděli kudy kam. Gps byla zblblá, a tak jsme si zajeli asi 40 km a kochali se nádhernou noční krajinou velkoměsta a k letišti se dostali přes nějaký satelitní městečka s krátkým zpožděním. Na letišti už na nás čekala moje úžasná kamarádka Terka s přítelem Michalem. Nechal jsem si za 2 kila obalit batoh a teď už jen čekat hodinku na bránu E31. Proběhlo dlouhé láskyplné objetí s mámou a Simčou, kterou jsem pustit nechtěl. Bylo doprovázeno slzami ze všech stran a dost mě to emočně zasáhlo, naštěstí až v letadle.

Celou cestu jsem fňukal zimou a prosil stewardy o deky. Letušky byly očividně jen v business class, protože jsem žádnou v mé sekci letadla neviděl. Vzbudila mě až turbulence, kdy jsem se práskl do hlavy a po rozhlédnutí kolem sebe mělo x lidí hlavy v pytlíku. Po přistání na mě čekal Pablo s bannerem Peter Hýbler. Tvrdil mi v mailu, že umí mluvit 15 jazyky, tak jsem si říkal jaká kapacita mě to proboha vyzvedává. Realita byla zcela jiná :D. Pablo vytáhl mobil a měl něco jako google translátor a naťukal „vítej v Limě“. Ze začátku jsem si myslel, že si dělá srandu, ale myslel to 100% vážně. Takhle probíhala naše asi 40-ti minutová konverzace až do hotelu, kdy na mě jeho mobil vyflusnul naprostý paskvil, kterému jsem vůbec nerozuměl. Zamával, vyhodil mi věci před hotelem a zdarec. Pokoj za 60 dolarů i s odvozem vypadal dost vtipně. Malý kamrlík s televizí, postelí, sprcháčem, kam bych nevlezl ani za zlaté prase a oknem, které bylo natočeno do prázdnoty.

Jet lag a párty hned vedle mého pokoje, co si tam dělali recepční s obdivovatelkami způsobilo, že jsem usnul snad jen na jednu hodinu. Snažil jsem se připojit na wifi a dát rodině vědět, že jsem ok, jenže povolení měli jen 3 lidi na hotel a z toho 2 byli recepční…… Šel jsem se alespoň kousek projít. Nevím, jestli to způsobovalo tričko „czech workout“ , ale všichni na mě pískali, troubili apod, tak jsem se radši v zájmu bezpečí stáhnul zpátky do hotelu, protože po ulicích se nepohybovali zrovna příjemní lidé už od pohledu.

Dal jsem si špunty do uší a snažil se ignorovat vřískající recepční s peruánskejma buchtama, který už měly minimálně 2jku v krvi. Ulehám a úspěšně usínám. První den v cizí zemi je za mnou.

15 komentářů u „1. den na cestě do Peru“

  1. Péťo, lepší než knížka. Těším se na pokračování 🙂 Obdivuji, že jsi měl tolik odvahy a odjel sám do takové velké neznámé. Jsem ráda, že vedle sebe máš Simonku… vyzařují z ní hrozně pozitivní vlny, nedokážu to popsat 🙂 Pokračuj a nevzdávej se – jsi bojovník ♥

    Btw: líbí se mi „Pablo styl“ , odteď už můžu říkat, že umím všemi jazyky na světě! Stačí mít google translator 😀

  2. To je super čtení i já bych brala knížku hned.Klobouk dolu za odvahu,protože tohle dokáže opravdu málokdo???

  3. Petře,s velkým zájmem čtu Vaše příspěvky a snažila jsem se najít,kde to jen šlo informace,které by Vám pomohly v léčbě.Dostala se mi do rukou knížka“PROČ JSEM MUSELA ZEMŘÍT“-kterou napsala autorka tohoto příběhu—Anita Moorjani.Velmi doporučuji,abyste si ji přečetl!Tato žena prošla tímto onemocněním a s nulovou prognózou v mnohém horším stavu a vyléčilaNemoc byla zjištěna v roce 2002 a vyléčena byla v r.2004).Nyní jezdí po světě a pomáhá nemocným .Přeji Vám především ať se k Vám dostane co nejdříve pomoc a věřím,že si Vás najde!L.P.

  4. Na konci jednoho blogu si napsal, že končíš se psaním, že to stejně asi nikoho nezajímá- koukám na tvé videa a články už přes půlhodiny a přemýšlím, jestli jsem někdy v životě zažila někoho kdo tak otevřeně sdílí svůj příběh! Chlape, věřím, že to vyhraješ a piš určitě dál, zajímá to spoustu lidí. určitě se sem někdy vrátím a přeju hodně síly.

    1. Jinak knížku Musela jsem zemřít jsem četla taky a před napsáním příspěvku přemýšlela, jestli ten název nevyzní moc drsně na sdílení. I já ji mohu doporučit. Jinak o té nemoci zas tak mnoho nevím, jen vycházím z toho, jak na mě působila.

  5. Ano.Ivo,taky jsem stále váhala-název knihy je opravdu dost drsný,ale myslím si,že přečtení této knihy Petrovi pomůže(a proto musí znát její název)-sama autorka si tím prošla(dostala se až na samé dno)-ale dostala se z toho a myslím si,že pomohla mnoha lidem-včetně mně.Petře,PŘEJI VÁM HODNĚ SÍLY-A VĚŘÍM,ŽE SE NAJDE CESTA K UZDRAVENÍ.L.

  6. Přeji ti kamo aby jsi tu potvoru porazil a byl šťastný vedle své rodiny jsi bojovník a já jdu na další stránku už se teď se těším jak jednoho dne napíšeš a potvora me ne porazila

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *