Moje cesta začíná na drnkající D1 do Prahy, která je úžasná na ledvinové kameny. Kousek od Prahy byl zákaz na odbočení na letiště a jelikož jsme ti vidláci z Moravy, vůbec jsme nevěděli kudy kam. Gps byla zblblá, a tak jsme si zajeli asi 40 km a kochali se nádhernou noční krajinou velkoměsta a k letišti se dostali přes nějaký satelitní městečka s krátkým zpožděním. Na letišti už na nás čekala moje úžasná kamarádka Terka s přítelem Michalem. Nechal jsem si za 2 kila obalit batoh a teď už jen čekat hodinku na bránu E31. Proběhlo dlouhé láskyplné objetí s mámou a Simčou, kterou jsem pustit nechtěl. Bylo doprovázeno slzami ze všech stran a dost mě to emočně zasáhlo, naštěstí až v letadle.
Celou cestu jsem fňukal zimou a prosil stewardy o deky. Letušky byly očividně jen v business class, protože jsem žádnou v mé sekci letadla neviděl. Vzbudila mě až turbulence, kdy jsem se práskl do hlavy a po rozhlédnutí kolem sebe mělo x lidí hlavy v pytlíku. Po přistání na mě čekal Pablo s bannerem Peter Hýbler. Tvrdil mi v mailu, že umí mluvit 15 jazyky, tak jsem si říkal jaká kapacita mě to proboha vyzvedává. Realita byla zcela jiná :D. Pablo vytáhl mobil a měl něco jako google translátor a naťukal „vítej v Limě“. Ze začátku jsem si myslel, že si dělá srandu, ale myslel to 100% vážně. Takhle probíhala naše asi 40-ti minutová konverzace až do hotelu, kdy na mě jeho mobil vyflusnul naprostý paskvil, kterému jsem vůbec nerozuměl. Zamával, vyhodil mi věci před hotelem a zdarec. Pokoj za 60 dolarů i s odvozem vypadal dost vtipně. Malý kamrlík s televizí, postelí, sprcháčem, kam bych nevlezl ani za zlaté prase a oknem, které bylo natočeno do prázdnoty.