Zpívání exotických ptáků a skákání opic ze stromu na strom za doprovodného hulákání a házení všeho možného kolem sebe, mi nedalo spát. Budím se okolo 6. ráno a modlím se, ať to není takhle každý den. Napojuji se na přírodu a na své nitro. Vnímám vše, co se kolem mě děje.
Konečně svítá slunce a pod útokem moskytů vylézám z postele a zkouším sprchu. Včera večer jsem po střetnutí tarantule nenašel ani špetku odvahy se podívat do sprcháče. Voda teče/neteče a je po ránu neskutečně ledová. Oblékám tepláky a tričko s dlouhým rukávem, abych byl chráněn alespoň trošku před moskyty, protože naše české repelenty je moc netankují.
Naprosto vyčerpaný jsem se odvalil na snídani, kde mě čekala rádoby kontinentální snídaně. Už v této době jsem držel celkem přísnou dietu. Vyjedl jsem aspoň všechna vajíčka, co tam byla a koukal vesele na příchozí, kteří jen smutně koukali na prázdnou mísu.
V 8:30 přijel Pablo se svým univerzálním mobilem, který mluví stovky jazyky, ale vlastně mu člověk vůbec nerozumí. Pokaždé když něco španělsky prohodil a ušklíbl se na vás, měli jste chuť mu jednu po ránu rovnou natáhnout. Nakonec jsem pochopil, že mě chce odvézt na letiště, aby má cesta mohla dále pokračovat směr Iquitos. Na letišti mě klasicky vyhodil, aniž by cokoliv řekl a poraď si panáčku. Asi na 4tý pokus jsem konečně našel letušku, která alespoň trošku uměla mluvit anglicky a navedla mě na správný check in. Teď už jen zbývalo vydržet 2 hodiny na letadlo.
Strejda měl pravdu !!!! Letušky z Peruvianu jsou starý babičky, co sotva před sebou táhly nápojový vozík. Letadlo ve mně interiérem silně evokovalo staré karosáče, které jezdily před 15 roky. Konečně po hodince přistáváme. Beru bágl a nevhodně oblečen vycházím ven, kde na mě doslova řve 20 nadržených taxikářů. Když se konečně proderu skrze ně, kdosi na mě z dálky mává. Je to Coco, přítel Věry a zároveň majitel centra, který už na mě netrpělivě čeká u auta. Jako jediný umí mluvit anglicky. Má neskutečně vtipný přízvuk. Když jsem ho slyšel poprvé mluvit, vzpomněl jsem si ihned na Rashe z Big bang theory.
Moje cesta začíná na drnkající D1 do Prahy, která je úžasná na ledvinové kameny. Kousek od Prahy byl zákaz na odbočení na letiště a jelikož jsme ti vidláci z Moravy, vůbec jsme nevěděli kudy kam. Gps byla zblblá, a tak jsme si zajeli asi 40 km a kochali se nádhernou noční krajinou velkoměsta a k letišti se dostali přes nějaký satelitní městečka s krátkým zpožděním. Na letišti už na nás čekala moje úžasná kamarádka Terka s přítelem Michalem. Nechal jsem si za 2 kila obalit batoh a teď už jen čekat hodinku na bránu E31. Proběhlo dlouhé láskyplné objetí s mámou a Simčou, kterou jsem pustit nechtěl. Bylo doprovázeno slzami ze všech stran a dost mě to emočně zasáhlo, naštěstí až v letadle.
Celou cestu jsem fňukal zimou a prosil stewardy o deky. Letušky byly očividně jen v business class, protože jsem žádnou v mé sekci letadla neviděl. Vzbudila mě až turbulence, kdy jsem se práskl do hlavy a po rozhlédnutí kolem sebe mělo x lidí hlavy v pytlíku. Po přistání na mě čekal Pablo s bannerem Peter Hýbler. Tvrdil mi v mailu, že umí mluvit 15 jazyky, tak jsem si říkal jaká kapacita mě to proboha vyzvedává. Realita byla zcela jiná :D. Pablo vytáhl mobil a měl něco jako google translátor a naťukal „vítej v Limě“. Ze začátku jsem si myslel, že si dělá srandu, ale myslel to 100% vážně. Takhle probíhala naše asi 40-ti minutová konverzace až do hotelu, kdy na mě jeho mobil vyflusnul naprostý paskvil, kterému jsem vůbec nerozuměl. Zamával, vyhodil mi věci před hotelem a zdarec. Pokoj za 60 dolarů i s odvozem vypadal dost vtipně. Malý kamrlík s televizí, postelí, sprcháčem, kam bych nevlezl ani za zlaté prase a oknem, které bylo natočeno do prázdnoty.
Když vám povím, jak to vše začalo, budete mě považovat za blázna.
Já osobně bych to nazval spíše cestou mého osudu.
Už během léčby mi pár pacientů tvrdilo, že jejich znamý se vyléčil v Peru, Nepálu, Brazílii apod, ale většina z těch, co mi příběhy vyprávěla, neměla odvahu na to se sami sbalit a odjet. Vždy to byly příběhy jejich známých, nebo byly až nápadně zfantazírovaně převyprávěné a každý z nás hrál někdy tichou poštu. Nepřikládal jsem tedy příběhům velkou váhu.