Toto je doslovný, neupravený přepis z deníku, který měl Petr u sebe na cestě do Peru. Před jeho smrtí jsem mu slíbil, že ho dokončím.
Ať myšlenka žije dál.
EH
Vstávám s horečkou a průjmem. Jsem vyčerpaný. Prý si nemohu dát studenou sprchu z důvodu šoku organismu. Pouštím si hudbu a zpříjemňuji si průjem českými trampovými písničkami.
Oblékám se, objímám první strom v dohledu a je mi šumák, co po něm leze. V Komodoru Mariano tancuje se Zeinem, Zakim a Zarou na jejich počest. Všichni se hromadně fotíme a já sotva existuju, se svou horečkou.Také na té fotce tak vypadám. Dávám shake a z posledních sil se jdu sbalit.
Špinavé prádlo, plesnivé batohy a boty. Připadne mi to jako nejtěžší činky, co jsem kdy v rukou měl. Vše odhazuju na zem a vyčerpaný padám na pohovku. Glorie se vystrojila do černých šatů a namalovala se. Málem bych ji nepoznal. V centru končí kvůli těhotenství. Všichni jsou připravení.
Já, Zaki, Zein, Zara, Glorie a Gaude jedeme lodí do města, kde má na nás čekat Coco.Ten se na nás vysral. Zbytečně jsme čekali 30 min v horku. Sedám na uřízlý pařez a zvracím z vyčerpání. Zein naštěstí sehnal 3 motokáry. Jeli jsme v první a Zara se Zakim vyjeli o 5min po nás. K doktorovi jsme však přijeli druzí, ale logicky jsme čekali na ně. Neměli mobil, nic. Řidič jim zastavil z druhé strany, což mělo za následek, že my čekali skoro hodinu s nervózním řidičem a Zara se Zakim uvnitř ordinace do doby, než je napadlo vyjít ven. Začala hádka jak sviňa. Zara musela jít ve svých 31 letech na injekci sama. 😀
A oheň byl na střeše. Ovšem se nesměju dlouho. Dr. Inchaustegui na mě řve celou dobu v ordinaci. Rozuměl jsem, že umřu a že infekce je moje vina.
Na hotelu rezignuju, odhazuju věci a z posledních sil seřvu Coca, co to mělo kurva znamenat. Vyjasnili jsme si nové podmínky a postaral jsem se, aby je dodržel. Padám do postele a usínám rychlostí světla. Po 4 hodinách mě budí Zaki, jestli nejdu s něma naposledy v takovém složení do Huasai. Souhlasně kývám a jde se papat. Objednávám kuřecí salát. Nesním ani půlku, ale je mi lépe. Po obědě jdeme klasicky do NonaCaffee. Už si objednávám sám čistou Maracuju bez cukru, ale i tak mi přišla sladká.Zaki chce ještě něco nakoupit a pak chtějí omrknout kino. Já akorát z posledních sil trávím a jdu sám na hotel.
Zapínám klimu, beru nové prášky proti průjmu, které Dr. tak dlouho googlil a upadám do spánku. Děkuji za další den na Zemi a svým andělům.
Dobrou noc lásko
Každý díl je to horší…Každý den dostal novou nakládačku,ale přesto se vždycky zvedl a šel dál bojovat.
Ať myšlenka žije dál a poučí každého z nás…
Kdykoliv si přečtu další díl – vnořím se v myšlenkách tam,kde Petka trávil svůj drahocenný čas v naději na zlepšení a uzdravení..Protrpěl vše s láskou a vědomím,že to dokáže a to mě hrozně moc posiluje…S láskou vzpomínám a obdivuji to,co Petka dokázal…Frajer….
Budu se opakovat….
Díky, Eriku, že nám vše co Petr prožil zprostředkujete.
A že toho nebylo málo….
Vzpomínám a obdivuji.
Velké poděkování,Vám Eriku za plnění slibu,který jste dal bratrovi a tímto pomáháte mnoha lidem!Stále obdivujeme Péťu,jakou musel mít silnou vůli a taky naději,že při tak obrovských bolestech dokázal ještě psát-a navíc velmi výstižně a někdy dokonce i vtipně!Určitě je i pro Vás hodně náročné psát o jeho neskutečném trápení.O to více si toho vážíme!Děkujeme a samozřejmě Vám i mamince přejeme zdraví a hodně síly!!!L. a přátelé(hodně přátel).
I když vím, jak Petrův příběh skončil, když čtu jeho deník , čekám, že to dopadne jinak. Prostě úplně jinak. Je to obrovská škoda.