Autor: Petr Hübel

Že by konečně svítalo na lepší časy?
Dnes jsem spal jako zabitý. Čtu si další dopis a motivuji se na následující kambo. Včera mi bylo Mariánem řečeno, že tu má duše odmítá být a je jen na mně, jak se k tomu postavím a přesvědčím ji. Jenže jak?
Dopíjím 3 litry vody, dávám sprchu na probuzení a pomalu jdu do maloky.
Probírám zde se Zainem, co mi Mariáno řekl. Nevím co udělat, abych přiměl mou duši tento svět milovat. Prý už jen to, že jsem tady a podstupuji očistu těla je přínosné.
Pokračování textu 9. den

Začínám si každým dnem více uvědomovat, že opravdu není v životě, kam spěchat. Do teď jsem neustále řešil jen školu, práci, peníze a vše lámal přes koleno. Skoro nikdo už se nezastaví, aby se zhluboka nadechl a prohlédl si tu krásu, kterou má všude kolem sebe a každý den mu protéká mezi prsty.
Tak jak mi nádor rostl několik let, nemohu po něm chtít, aby odešel během pár měsíců. Musím dát léčbě prostor a nesoustředit se čistě jen na samotné uzdravení.
Pokračování textu 8. den – dočkávám se uznání, děkuji táto

Nemoc mě asi zkouší. Cítím se každým dnem slabší a slabší. Modlím se, ať má cesta není úplně zbytečná. Sny mě přece dovedly až sem a nikdy jsem neměl tolik deja-vu na jednom místě. Přemýšlím, zda-li je vhodné být ve spojení s rodinou, abych je zbytečně nestresoval, když nemám nic pozitivního, co bych jim napsal.

Po snídani v sobě stále cítím včerejší kambo. Žaludek mám jako v ohni, celý se třepu. Dnes další kambo nepřichází v úvahu, i když poruším „režim“ je mi to celkem jedno.

Ulehám do hanuky a čtu si knihu „Musela jsem zemřít“, ale po pár minutách mi tělo jasně naznačuje, že mám jít odpočívat.
Probouzím se až odpoledne, kdy mě hlad doslova vyhání do deště.
Pokračování textu 7. den

Spal jsem sotva 2 hodiny kvůli nekonečnému dešti. Teď opravdu lituji toho, že jsem si nevzal špunty do uší.
Krk mě bolí takovým stylem, že už mi dochází nápady v jaké pozici sedět/ležet. Naneštěstí po chvilce trápení přichází  Zain s vodou a začíná klasický pitný maraton. Zapaluji tokai (asi jediná věc, která odhání moskyty).
Sedám na záchod, beru mobil do ruky a sjíždím klasicky facebook, jako každý normální vrstevník mého věku. Píšu své lásce, aby mi dodala trochu motivace, protože jsem na pokraji všech sil. Díky bohu za časový posun. Odpovědi se dočkám do pár minut a pití může začít. Děkuji lásko.
Pokračování textu 6. den

Dobré krásné ráno všem.
Je tu další nový den. Celou noc jsem probděl díky ptákům, ještěrům a zpívajícím žábám.

Ráno už na mě čeká konvice se 3 litry vody. Na lačno, celkem nadlidský výkon vše stihnout vypít do 30 min a nepozvracet se po cestě do maloky (budova sloužící ke všem možným rituálům). Po asi 2 litrech a pár krocích na cestě právě do zmiňované maloky začínám zvracet, takže se celý ceremoniál musí posunout o pár minut.

V maloce už na mě čeká Zein se Zahrou. Sedám si netrpělivě na žíněnku a sleduji, jak se rozpalují uhlíky. Jakmile bere rozžhavený uhlík do ruky, začínám z toho být celý nesvůj. Děcka! Tady končí veškerá sranda. Mezitím co mi vypaluje moje první díry do kůže se snažím myslet na něco jiného, pozitivního. Je to celkem dost bolestivé a nanášení jedu do čerstvé rány štípe, jako by vám někdo šmirgloval kůži do krve.
Pokračování textu 5. den – první Kambo

Probouzím se s totálně umrtvenou pusou od koky. Klasicky mě budí opice, které mi hází dírou do tamba šlupky od ovoce a různých jiných pochutin, které si na palmách trhají. Po asi hodině, co si dočítám poslední stránky úžasné knihy „ Kam se poděl můj sýr“. Přichází opět Mariáno do mého tamba a přináší mi mléko ze stromu „Leičevara“ a posvěcenou vodu. Modlí se za mě, za mou rodinu a mé zdraví. Ať najdu klid v duši a nechám se pohltit  silou přírody. S čerpáním energie souvisí i celibát, po celou dobu léčby v jungli. Je zakázaný sex a masturbace. A to z důvodu, že při orgasmu se ztrácí příliš mnoho energie, která je potřebná pro využití síly rostlin a léčivých bylin.
Pokračování textu 4. den

Zpívání exotických ptáků a skákání opic ze stromu na strom za doprovodného hulákání a házení všeho možného kolem sebe, mi nedalo spát. Budím se okolo 6. ráno a modlím se, ať to není takhle každý den. Napojuji se na přírodu a na své nitro. Vnímám vše, co se kolem mě děje.

Konečně svítá slunce a pod útokem moskytů vylézám z postele a zkouším sprchu. Včera večer jsem po střetnutí tarantule nenašel ani špetku odvahy se podívat do sprcháče. Voda teče/neteče a je po ránu neskutečně ledová. Oblékám tepláky a tričko s dlouhým rukávem, abych byl chráněn alespoň trošku před moskyty, protože naše české repelenty je moc netankují.

Pokračování textu 3. den – První plnohodnotný den v jungli

Naprosto vyčerpaný jsem se odvalil na snídani, kde mě čekala rádoby kontinentální snídaně. Už v této době jsem držel celkem přísnou dietu. Vyjedl jsem aspoň všechna vajíčka, co tam byla a koukal vesele na příchozí, kteří jen smutně koukali na prázdnou mísu.

V 8:30 přijel Pablo se svým univerzálním mobilem, který mluví stovky jazyky, ale vlastně mu člověk vůbec nerozumí. Pokaždé když něco španělsky prohodil a ušklíbl se na vás, měli jste chuť mu jednu po ránu rovnou natáhnout. Nakonec jsem pochopil, že mě chce odvézt na letiště, aby má cesta mohla dále pokračovat směr Iquitos. Na letišti mě klasicky vyhodil, aniž by cokoliv řekl a poraď si panáčku. Asi na 4tý pokus jsem konečně našel letušku, která alespoň trošku uměla mluvit anglicky a navedla mě na správný check in. Teď už jen zbývalo vydržet 2 hodiny na letadlo.

Strejda měl pravdu !!!! Letušky z Peruvianu jsou starý babičky, co sotva před sebou táhly nápojový vozík. Letadlo ve mně interiérem silně evokovalo staré karosáče, které jezdily před 15 roky. Konečně po hodince přistáváme. Beru bágl a nevhodně oblečen vycházím ven, kde na mě doslova řve 20 nadržených taxikářů. Když se konečně proderu skrze ně, kdosi na mě z dálky mává. Je to Coco, přítel Věry a zároveň majitel centra, který už na mě netrpělivě čeká u auta. Jako jediný umí mluvit anglicky. Má neskutečně vtipný přízvuk. Když jsem ho slyšel poprvé mluvit, vzpomněl jsem si ihned na Rashe z Big bang theory.

Pokračování textu 2. den v Peru, na cestě z Limy do Iquitos

Moje cesta začíná na drnkající D1 do Prahy, která je úžasná na ledvinové kameny. Kousek od Prahy byl zákaz na odbočení na letiště a jelikož jsme ti vidláci z Moravy, vůbec jsme nevěděli kudy kam. Gps byla zblblá, a tak jsme si zajeli asi 40 km a kochali se nádhernou noční krajinou velkoměsta a k letišti se dostali přes nějaký satelitní městečka s krátkým zpožděním. Na letišti už na nás čekala moje úžasná kamarádka Terka s přítelem Michalem. Nechal jsem si za 2 kila obalit batoh a teď už jen čekat hodinku na bránu E31. Proběhlo dlouhé láskyplné objetí s mámou a Simčou, kterou jsem pustit nechtěl. Bylo doprovázeno slzami ze všech stran a dost mě to emočně zasáhlo, naštěstí až v letadle.

Celou cestu jsem fňukal zimou a prosil stewardy o deky. Letušky byly očividně jen v business class, protože jsem žádnou v mé sekci letadla neviděl. Vzbudila mě až turbulence, kdy jsem se práskl do hlavy a po rozhlédnutí kolem sebe mělo x lidí hlavy v pytlíku. Po přistání na mě čekal Pablo s bannerem Peter Hýbler. Tvrdil mi v mailu, že umí mluvit 15 jazyky, tak jsem si říkal jaká kapacita mě to proboha vyzvedává. Realita byla zcela jiná :D. Pablo vytáhl mobil a měl něco jako google translátor a naťukal „vítej v Limě“. Ze začátku jsem si myslel, že si dělá srandu, ale myslel to 100% vážně. Takhle probíhala naše asi 40-ti minutová konverzace až do hotelu, kdy na mě jeho mobil vyflusnul naprostý paskvil, kterému jsem vůbec nerozuměl. Zamával, vyhodil mi věci před hotelem a zdarec. Pokoj za 60 dolarů i s odvozem vypadal dost vtipně. Malý kamrlík s televizí, postelí, sprcháčem, kam bych nevlezl ani za zlaté prase a oknem, které bylo natočeno do prázdnoty.

Pokračování textu 1. den na cestě do Peru

Když vám povím, jak to vše začalo,  budete mě považovat za blázna.

Já osobně bych to nazval spíše cestou mého osudu.

Už během léčby mi pár pacientů tvrdilo, že jejich znamý se vyléčil v Peru, Nepálu, Brazílii apod, ale většina z těch, co mi příběhy vyprávěla, neměla odvahu na to se sami sbalit a odjet. Vždy to byly příběhy jejich známých, nebo byly až nápadně zfantazírovaně převyprávěné a každý z nás hrál někdy tichou poštu. Nepřikládal jsem tedy příběhům velkou váhu.

Pokračování textu Proč PERU?